Diskriminační skandál ve světové atletice

V předvečer olympijských her v Riu propukl ve světové atletice skandál obřích rozměrů. Hnutí za rovné příležitosti atletů zdokumentovalo nebývalou diskriminaci: ve finále běhu na sto metrů mužů při olympiádách a mistrovstvích světa za posledních dvacet let představovali bílí sprinteři pouze 4,2% účastníků, a to přesto, že v rozbězích tvořili většinu.

Aféry se okamžitě chopila americká prezidentská kandidátka Military Blintonová, známá bojovnice za práva bílých mužů, která prohlásila: „V moderní společnosti není možné, aby bílí sprinteři představovali většinu v rozbězích, byli v průměru vzdělanější, a přesto nedostali rovné šance ve finále. Pokud mezinárodní atletická federace nezakročí, Spojené státy budou bojkotovat další atletické soutěže.“

Skandál má svou odezvu i na české politické scéně. Ministr Dienstwein si nechal vyrobit placku „bílý sprinter“, kterou si sundal až po upozornění svého sekretariátu, že v jeho případě je tato placka adjektivem nadbytečná a substantivem nedůvěryhodná. Přes drobné nedorozumění se Dienstwein nenechal odradit a přišel s odvážným programem: „V České republice 21. století nemá takováto diskriminace místo. Musíme zajistit minimálně 40% podíl bílých sprinterů ve finálových bězích, a to od úrovně okresního přeboru.“

Mezi atletickými funkcionáři zavládly rozpaky, neboť v České republice se těžko hledají jiní než bílí sprinteři, leč smíšené pocity byly rychle rozptýleny zásadní aktivitou ministryně Engelsové: „Na podporu bílých sprinterů naše ministerstvo vyčlenilo dotační program v hodnotě 400 milionů korun. Každý závod, ve kterém budou bílí sprinteři představovat více než 30% účastníků, získá dotaci.“

Atletické oddíly zavětřily příležitost vylepšit své bídné rozpočty, a ani jim nevadilo, že část dotací odevzdají vybraným neziskovkám, které jim odborně poradí, jak dosáhnout žádoucího podílu bílých sprinterů v běhu na sto metrů.

A černí sprinteři? Prosím vás, kdo by se v době osvíceného progresivismu zabýval někým, kdo se ke svým výkonům dostal tak staromódními prostředky jako jsou trénink, píle, odhodlání a neutuchající dřina.

Čas revoluce

Politický život se odvíjí v cyklech. V českých zemích přitom mají význam milníků „osmičkové“ roky (kromě sametové revoluce, jež měla rok zpoždění). A zdá se, že s dalším blížícím se osmičkovým letopočtem opět nazrává čas systémové změny. Proč? Protože stát se stal nepřítelem svých živitelů.

Celý příspěvek

Koupili byste si službu od tohoto státu?

Kdysi jsem slyšel, že vztah státu ke svým občanům se dá snadno poznat podle způsobu, jakým jsou prováděny opravy silnic. Má to logiku: coby řidiči jsme v zásadě rukojmími státu. Stát bývá obvykle monopolním poskytovatelem dopravní infrastruktury a řidiči musí platit bez možnosti platbu odmítnout či službu reklamovat. A že my řidiči neplatíme zrovna málo: DPH při nákupu auta, dálniční známku, podnikatelé silniční daň, při nákupu pohonných hmot pak spotřební daň, opět DPH a jako bonbónek DPH ze spotřební daně (neboli daň z daně). Celý příspěvek

Nenápadný půvab demokratického centralismu

Na začátku byla zdánlivě racionální úvaha: proč mít tolik zbytečných kapacit? Proč má být v každé firmě výzkum, plánování výroby, obchod; proč mají firmy ztrácet čas a energii neefektivní konkurencí? Nebude lepší soustředit ty nejschopnější do jednoho centra, sjednotit postupy, plánovat výrobu a odbyt? To přece musí být na míle efektivnější než desítky a stovky vzájemně si konkurujících firem! Celý příspěvek