Dotace, dotace, jsou prý lepší než práce…

… a kdo fondy vyčerpá, ten sklidí ovace.

S plným respektem k našim čerstvým i dávnějším ekonomickým průšvihům si troufám prohlásit, že dotace jsou největším zlem, jež naši ekonomiku po roce 1989 postihlo. Vracejí nás zpátky do socialismu, do doby, kdy schopnost vyplnit dotazník a správné známosti jsou důležitější, než co skutečně umíte a co ocení zákazníci.

Dotace v sobě mají systémově zabudovány celou řadu závad; pokusím se zdůraznit alespoň ty zásadní:

Přesun moci a vlivu. O penězích nerozhoduje ten, kdo je vydělal. Nerozhoduje o nich dokonce ani ten, koho jste si zvolili, jak je tomu při tradiční redistribuci. Peníze jsou odeslány do Bruselu, kde k nim přidají něco peněz německých a určí, za co je můžete utratit. A když začnete zlobit, stopnou vám čerpání (viz příklad Irska). Takže místo původní vlastní stovky máte hypoteticky sto dvacet, ale nemůžete si koupit nový kotel, který byste potřebovali, nýbrž musíte postavit cyklostezku k sousedovi, protože na ni byl vypsán dotační program.

Chybná alokace zdrojů. Lidsky řečeno – peníze se neinvestují tam, kde je potřeba a poptávka, ale kam určí úředníci. Nebylo už to tady? Neříkalo se tomu centrální plánování?

Plýtvání. Cílem není zisk nebo efektivita, cílem je utratit. Vzpomeňte si na to, až zase uslyšíte dramatickým tónem přednášené zprávy o tom, jak „nestíháme čerpat“. Když neutratíte, bude to vypadat, že nejste schopni mít dostatek „projektů“, tím pádem nejste správný dotační profesionál. Modelový příklad uváděl v časopise Forbes Kvido Štěpánek (majitel Isolit-Bravo), kdy za 180 tisíc zvládli projekt, na který byla přidělena dvoumilionová dotace. Takže čerpejte, utrácejte!

Dobývání renty. Mnohokrát popsaný jev. Spousta chytrých a schopných lidí utrácí svůj talent v dojení dotací místo tvůrčí práce. Proč byste měli něco nového tvořit a snažit se to prodat, když stačí vyplnit formulář a pak vzorně čerpat? Hodnota ztracených talentů je těžko vyčíslitelná, ale zcela evidentní. Doprovodným efektem je morální hazard: lidé se učí, že peníze se získávají vyplněním dotazníků, nikoli výrobou, službami, obchodem či inovováním.

Korupce dříve nevídaná, ať už ta legalizovaná (vyplácení provizí za zajištění dotace), nebo skrytá: zkuste si o tom s eurodotačními „insiders“ popovídat „mimo záznam“.

Náklady. Obvykle slyšíme jásot nad tím, že z dotací získáváme více, než odvádíme. Hmm. Tyto rychlé součty nikdy neberou do úvahy náklady na byrokracii: někdo v Bruselu administruje přerozdělování, jiní úředníci mají na starosti operační programy v Česku (ať už na ministerstvech či v krajích), další armáda sedí ve firmách napojených na zprostředkování dotací, další pak jsou zapojeni do kontroly správnosti čerpání. Nemluvě o nákladech na spolufinancování nesmyslných projektů a výše zmíněných jevech typu dobývání renty, misalokace zdrojů či korupce. Celkový součet pak bude výrazně, výrazně negativní.

Všechna ta dotovaná golfová hřiště a letecké kontroly posečených luk bychom mohli brát jako tragikomický eurosocialistický kolorit, jenže dotace zasáhly i podnikatelskou sféru. A tam nastává pravá devastace. Pod patronací státu bují nekalá konkurence a je likvidováno férové soutěžní prostředí.

Každý z nás si určitě vybaví minimálně jeden příklad s láskou budovaného rodinného penzionu, kterému za humny vyrostl „wellness hotel“ nebo konkurenční penzion (maskovaný jako „ekofarma“) postavený dominantně z evropských peněz. Jeden dostane, druhý ne. Je snadné bojovat s konkurencí, když vám většinu investice zaplatí daňoví poplatníci.

Týdeník Echo zveřejnil těžko uvěřitelný případ stomilionové dotace pro pekárnu (viz zde http://echo24.cz/a/ivjSG/miliony-eur-na-pekarnu-nejzvrhlejsi-projekt-eu). Ano, čtete dobře: pro pekárnu. Každý, kdo trochu zná trh s pečivem ví, jak se bojuje o každý haléř na rohlíku. Pekárny ve východních Čechách vyrábějí na padesát procent kapacity. Budujete firmu, rozšiřujete distribuci, vymýšlíte nové produkty – a pak vám stát zlikviduje byznys tím, že konkurentovi dá sto milionů.

Dotacemi zcela rozvrácen pak je trh školení a firemního vzdělávání. Mám tři známé, říkejme jim třeba Aleš, Bořek a Cyril, kteří v této oblasti velmi dlouho působí. Prošli odlišnými příběhy.

Aleš a Bořek nahlédli za oponu eurodotační podpory vzdělávání a rozhodli se, že chtějí mít čisté svědomí a klidný spánek. Ovšem zaplatili za to krvavou cenu. Jejich dvě firmy měly v dobách největšího rozkvětu dohromady ke dvaceti zaměstnancům, dnes zůstali pouze tři: Aleš se svým společníkem, Bořek jako majitel své firmy. Aleš situaci komentoval lapidárně: „Eurodotace měly na náš obor daleko ničivější vliv, než celá ekonomická krize.“

Cyril se do dotovaných vzdělávacích programů pustil. A vypráví příběhy jako z jiné planety, kdy se z dotací platí kompletní vybavení školicí místnosti (které zůstává školené firmě!), kompenzuje se mzda účastníků školení a ještě zbude na rekonstrukci kanceláře pana generálního. Když budete v pozici přijímající firmy, přece se nebudete bránit – hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere! Ale může tomu konkurovat normální školicí firma, která chce uspět svým produktem, nikoli uplácením zákazníka penězi daňových poplatníků?

Dotace jsou další oblastí, ve které stát zcela selhal a vykonává pravý opak toho, co od něj očekáváme: místo stability, srozumitelných a férových pravidel, ochrany vlastnictví a vymahatelnosti práva stát podporuje či přímo vytváří nekalou konkurenci.

Tak jako se zhroutila centrálně řízená ekonomika, dříve či později se zhroutí i eurodotační socialismus. Otázkou pro podnikatele je, jak se vypořádat se současným stavem. Ideální samozřejmě je být v pozici, kdy vás nějaká dotace konkurentovi nerozhodí. Jenže obávám se, že pro většinu podnikatelů je jediným řešením čistý pragmatismus: pokud je váš obor zasažen dotacemi, nezbývá než čerpat. Když to neuděláte vy, udělá to konkurence. Smysl má snaha o změnu systému – a tady by měly aktivně vystoupit organizace typu Hospodářské komory nebo Asociace malého a středního podnikání.