Author Archives: Petr Ševčík

Programové urgence svobodariána

Blíží se volby, které svým významem a dopadem přesahují všechny minulé, snad s výjimkou prvních porevolučních. V říjnu se rozhodne, zda naše země bude pokračovat na cestě k autoritářskému státu, anebo se podaří obrátit směr zpátky k liberální demokracii. Patřím k menšině voličů, která čte programové teze politických stran – tedy alespoň stran z mého shortlistu. A musím připustit, že mnohé věci mi v programech chybí, nebo nejsou jasně pojmenovány.

Proto jsem napsal tento článek, který ovšem má jistá východiska a omezení. Za prvé, nemám ambice ani kapacitu tvořit kompletní program a nahrazovat think-tanky politických stran. Za druhé, nedávám si omezení typu „toto by nám EU nedovolila“. A za třetí: téměř čtvrtstoletí se pohybuji v soukromém byznysu. Soustředím se tedy na témata, se kterými se potýkám, která mě pálí a která považuji za zásadní. Ta jsem rozdělil do šesti oblastí.

1) Okamžité odstranění zrůdností, které nemají nic společného s právním státem.

Pomyslný peloton odporností vede zajišťovací příkaz. Jak pojmenujete systém, ve kterém vám státní organizace na základě podezření (!) z budoucího přečinu může bez soudu zabavit majetek a zničit život? Totalita. Zajišťovací příkaz je jednoznačně totalitní nástroj. Umocňuje jej ručení za DPH nezaplacené jiným poplatníkem. Takže si to shrňme: máte vše v pořádku, daně správně spočítané a odvedené. Ale Finanční správa si k vám může „dojít“ pro daně, které není schopná vymoci od skutečných či domnělých podvodníků. Jak se teď říká ve vyšší společnosti, klekne na vás. A to bez soudu, na inkvizičním principu, kdy vám nejdříve vše sebere a pak se teoreticky můžete bránit.

Pokud si ještě říkáme právní stát, pak zajišťovací příkazy a ručení za DPH nemají v našem právním systému co dělat. Sbírku zrůdností doplňují perly založené na presumpci viny, jako je zákon o prokazování původu majetku. A jsem si jist, že hlubinách naší „přehledné“ legislativy se najdou mnohé další.

2) Reforma role státu

Po sedmadvaceti letech od pádu komunistického režimu jsme se dostali do situace, kdy stát je opět nad občanem. Je nutné jasně říci: stát musí být servisní organizací. Stát není vychovatelem, dozorcem, ani nadřízeným občanů. Mám rád přirovnání ekonoma Pavla Kohouta k roli státu coby domovnímu správci, který se stará, aby byly chodby uklizené a svítily žárovky, ale nemá právo mluvit majitelům bytů do toho, co dělají doma. Toto musí být zásadním východiskem pro posuzování všech aktivit a struktur státu. Stát má právo na existenci pouze tam, kde soukromá sféra nechce danou činnost vykonávat sama. Stát musí bezpodmínečně respektovat nedotknutelnost osobní svobody a majetku. Stát má sloužit, ne šikanovat.

Praktické uplatnění těchto principů povede k razantní redukci předpisů, úřadů a úředníků. Strukturu státu je nutné prořezat jako stromek na jaře.

Zároveň je nezbytné vrátit se k faktické rovnosti občanů před zákonem. Ne, dnes si nejsme rovni. Zákon o státní službě učinil z části státních zaměstnanců privilegovanou vrstvu. To je nepřípustné a ten zákon je nutné okamžitě zrušit. Také je nutné důsledně uplatňovat osobní odpovědnost a odvolatelnost státních zaměstnanců, a to včetně státních zástupců. Situace, kdy státní zástupce beztrestně zorganizuje přepadení úřadu vlády, je z latinskoamerické diktatury, ne ze země s ambicemi patřit k vyspělému světu.

Těžší k řešení je zásadní defekt současné podoby demokracie, kterým je rovné volební právo ve spojení s nerovnými povinnostmi. To umožňuje politikům nakupovat si hlasy voličů za cizí peníze. Za hesly o solidaritě se skrývá obyčejné ždímání produktivní třídy a následný nákup hlasů. Máme zbytečný antidiskriminační zákon, ale úvahy o progresivním zdanění (tedy oloupení pracovně úspěšnějších spoluobčanů) jsou brány jako legitimní. Máme-li zachovat všeobecné rovné volební právo, je nutné ústavně zakotvit zákaz různého chování k různým skupinám občanů, a to včetně progresivního zdanění, dotací a pobídek.

3) Ukončení státních zásahů do podnikatelského prostředí

Podnikání je z definice soutěžní disciplínou, v tom se podobá sportu. Ve sportu nám vadí doping, stejně jako situace, kdy rozhodčí nadržuje jednomu soutěžícímu na úkor ostatních. Proč by nám to nemělo vadit v podnikání?

Vždyť co jiného než doping a pokřivení pravidel jsou dotace privilegovaným podnikatelským subjektům? Řeči, že požádat o dotaci přece může každý, mi připomínají předrevoluční argument „když chceš něco změnit, tak do té KSČ vstup, ať můžeš něco ovlivnit“. Jsou-li pokřivená pravidla hry, řešením je jejich změna, ne přistoupení na falešnou hru. Stejně tak nestačí zrušení národních nebo jen některých dotací. Dotace jsou v podnikatelském prostředí jako rakovina. Dříve či později organismus zahubí.

Stejně tak je nezbytné zrušit všemožné investiční pobídky, kterými navíc česká vláda obvykle podporuje zahraniční firmy proti domácím.

A když už mluvíme o narovnání podnikatelského prostředí, prvním a nutným krokem je zrušení EET. Něco tak zrůdného nemělo vůbec spatřit světlo světa.

4) Daňová reforma

Stát se chová jako bumbrlíček, kterému stále roste chuť. A tak raketovým tempem stoupá počet státních zaměstnanců , objem státních výdajů a zásahy státu do stále více sfér života. Každá firma či rodina hospodaří s tím, co si vydělá. Stát ne: financuje své potřeby z kapse občanů, o šetření či rušení úřadů jsme ještě neslyšeli. A předseda vlády pronese absurdní větu, že „státní rozpočet trpí“.

Inu, každý rozpočet trpí, jen málokdo si může dovolit vše, co si zamane. Stát holt jako každý musí hospodařit s tím, co dostane, ne podle toho, co potřebuje.

Nicméně základním východiskem pro daňovou reformu musí být morální hledisko. Máme-li veřejnou sféru, kterou jako občané financujeme, musí být daně nastavené morálně a spravedlivě. Nemorální je progresivní zdanění. Nemorální je vícenásobné zdaňování již zdaněných peněz. Jako ospravedlnitelné z morálního hlediska si dokážu představit jen dva typy daně:

  1. Individuální příspěvek občana, který může být formou daně z příjmu nebo daně z hlavy. Jako forma kombinující spravedlnost a solidaritu se mi jeví jedna procentní sazba daně z příjmu.
  2. Daň ze spotřeby, kdy určitý podíl z nákupu je příspěvkem na financování státu.

Co je tedy nutné udělat:

  • V krátkodobém horizontu zavést jednu sazbu DPH. Dnes máme efektivně čtyři sazby (včetně nulové), některé položky jsou v režimu reverse charge. Složité a nepřehledné systémy mají dvojí efekt: vedou k nárůstu byrokracie zatěžující poctivé podnikatele a jsou pozvánkou pro podvodníky. Ani jedno není žádoucí.
  • Ve střednědobém horizontu zrušit daň z přidané hodnoty a nahradit ji variantou americké „sales tax“, kterou platí jen konečný spotřebitel. Firmy se nebudou muset zatěžovat agendou spojenou s přiznáním DPH, ubude prostoru pro podvody. Není snad potřeba zdůrazňovat, že musí platit jedna sazba na všechny druhy zboží a služeb.
  • Zrušit daň z příjmu podnikatelů. Ta daň je nesmyslná a zbytečná. Firemní zisk je v principu buď reinvestován, nebo vyplácen ve formě dividend. Dnes máme armády úředníků kontrolující oprávněnost nákladových položek, firmy (zcela legitimně!) vyhledávající daňové optimalizace, vlády poskytující z vybraných daní dotace privilegovaným firmám. Systém postavený na hlavu, odporující zdravému rozumu.
  • Zavedení jedné sazby jednoduché daně z osobního příjmu. Bez výjimek a „státních politik“. A jako maximální akceptovatelnou výši vidím 10%.
  • Zrušení všech výše nezmíněných daní.

Taková daňová soustava bude nejen morálně ospravedlnitelná, jednoduchá a spravedlivá, ale také efektivní. Navíc uvolní ohromný potenciál lidí, kteří se dnes zabývají neužitečnou daňovou administrativou.

5) Proklestění legislativní džungle

Toto bude úkol vpravdě sisyfovský, leč nelze se mu vyhnout. V současnosti už prakticky nelze žít a podnikat, aniž by člověk neporušoval nějaký předpis. Jsou trestány „zločiny bez obětí“: jedním s posledních případů jsou pokuty za nevydání účtenky či nevyvěšení informační cedulky v souvislosti s EET. Chápete? Vše máte v pořádku, daně řádně platíte, ale nevyvěsíte bumážku, zločinci. Cítím se jako opravdový pamětník, když si vzpomenu, že kdysi byla zrušena povinnost vydávat účtenky na drobné nákupy, aby to nezdržovalo obchodníky a zákazníky.

Při jakékoli kontrole dnes podnikatelé počítají s určitou pokutou jako formou výpalného. Vztah státu k podnikatelům je nastaven vysloveně represivně a je jen částečně zmírňován slušnými a rozumnými lidmi, kteří naštěstí stále ještě ve státní správě jsou.

Legislativa vyžaduje ne reformu, ale revoluci.

6) Co s EU?

Ano, přiznám se, hlasoval jsem pro vstup do EU. Hlasoval jsem pro vstup do prostoru svobody a volného obchodu. Stejně tak musím přiznat, že rakouští obchodní partneři (se zkušeností s členstvím) a moje moudrá žena mě varovali. A také musím přiznat, že kdybych o EU věděl to, co dnes, býval bych hlasoval proti vstupu.

Historická zkušenost napovídá, že v současné podobě EU nemůže přežít. Buď se transformuje do zóny volného obchodu, nebo bude pokračovat v centralizaci, a pak se dříve či později rozpadne. Naším zájmem pochopitelně je reforma a decentralizace. Pokud by přišel na pořad dne rozpad či opuštění EU, pak optimální by byl postup v bloku několika zemí (V4?). Za samostatný odchod malé ekonomiky bychom zaplatili strašnou cenu. Pomstychtivost eurokratů můžeme sledovat v přímém přenosu při vyjednávání o Brexitu.

Zní to všechno jako nerealistická utopie? Inu, ještě v září 1989 se pád komunistického režimu také zdál být utopií. Malý ten, kdo má jen malý cíl.

 

Advertisements

Moře frustrace a kapka naděje

Vrána k vráně sedá, a tak mezi mými přáteli převládají podnikatelé, obchodníci, technici – zkrátka produktivní lidé ze soukromé sféry. I sešli jsme se mezi svátky s kamarády z mládí a našimi lepšími polovičkami. Probrali jsme děti, zavzpomínali na studentské časy, a samozřejmě přišla řeč i na politiku. Nic nového, o politice se bavíme pokaždé a nikdy nejsme zcela spokojení; jenže za těch dvacet i více let, co jsme v byznysu, jsem mezi svými přáteli ještě nezažil takovou míru frustrace a pesimismu. Jde přitom o lidi, za které dám ruku do ohně, žádné hochštaplery či krátiče daní. Celý příspěvek

Diskriminační skandál ve světové atletice

V předvečer olympijských her v Riu propukl ve světové atletice skandál obřích rozměrů. Hnutí za rovné příležitosti atletů zdokumentovalo nebývalou diskriminaci: ve finále běhu na sto metrů mužů při olympiádách a mistrovstvích světa za posledních dvacet let představovali bílí sprinteři pouze 4,2% účastníků, a to přesto, že v rozbězích tvořili většinu.

Celý příspěvek

Čas revoluce

Politický život se odvíjí v cyklech. V českých zemích přitom mají význam milníků „osmičkové“ roky (kromě sametové revoluce, jež měla rok zpoždění). A zdá se, že s dalším blížícím se osmičkovým letopočtem opět nazrává čas systémové změny. Proč? Protože stát se stal nepřítelem svých živitelů.

Celý příspěvek

Koupili byste si službu od tohoto státu?

Kdysi jsem slyšel, že vztah státu ke svým občanům se dá snadno poznat podle způsobu, jakým jsou prováděny opravy silnic. Má to logiku: coby řidiči jsme v zásadě rukojmími státu. Stát bývá obvykle monopolním poskytovatelem dopravní infrastruktury a řidiči musí platit bez možnosti platbu odmítnout či službu reklamovat. A že my řidiči neplatíme zrovna málo: DPH při nákupu auta, dálniční známku, podnikatelé silniční daň, při nákupu pohonných hmot pak spotřební daň, opět DPH a jako bonbónek DPH ze spotřební daně (neboli daň z daně). Celý příspěvek

Nenápadný půvab demokratického centralismu

Na začátku byla zdánlivě racionální úvaha: proč mít tolik zbytečných kapacit? Proč má být v každé firmě výzkum, plánování výroby, obchod; proč mají firmy ztrácet čas a energii neefektivní konkurencí? Nebude lepší soustředit ty nejschopnější do jednoho centra, sjednotit postupy, plánovat výrobu a odbyt? To přece musí být na míle efektivnější než desítky a stovky vzájemně si konkurujících firem! Celý příspěvek